Kuriozity, rarity atd.

Zde časem přiroste mnoho věcí....jen se to musí protřídit...jedná se o odloženosti, podivnosti a rozpustilosti, prozatím je tu toto:

K čemu je vám dobré umět číst? (rubrika časopisu Tvar, 2009)

Tahle rubrika byla mým prvním pravidelným řáděním pro časopis Tvar. Dělil jsem se o ni s Daliborem Demelem, střídali jsme se po čísle. Šlo o cosi jako anketu, měli jsme prostě sbírat zajímavé lidi a ptát se jich, "k čemu je dobré umět číst". Daliborovy kousky jsem nesbíral, vídal jsem je pouze v hotovém Tvaru, proto zde sobecky uvádím jen své příspěvky. Ptal jsem se všemožných lidí, s textem jsem si pochopitelně trochu pohrával, pouhý přepis by byl nuda, šlo mi o to, aby vznikl přiléhavý portrét zamotanosti daného mluvčího. Rubrika  zde 

A co Mácha? (rubrika časopisu Tvar, 2010)

V principu podobná rubrika jako "K čemu je vám dobré umět číst?". Byla samozřejmě máchovsky jubilejní, sbíral jsem opět v co nejširším spektru respondentů, opět společně s Daliborem Demelem (opět zde uvádím pouze svou část). Rubriku jsem chápal jako příležitost, jak se vrhnout do hlubin Máje, jak ho pročíst znovu a znovu horem dolem, jak jej poznat znovu skrze čtenáře i nečtenáře. Celé to bylo velmi dobrodružné a veselé. Ovšem během té práce mi docházelo, že přece jen sloužím jakémusi zadanému tématu a že pro příště musí být téma mnohem svobodnější; v roce 2011 tedy následovala Helena a po ní boj s Ivanem Acherem. Máchovská rubrika zde.  

Rakouský deník (2000)

Tohle je opravdová rarita a kuriozita. Rozsáhlý deník ze stipendia v rakouské Kremži, který jsem psal společně se svými dvěma spolužáky T. Trávníčkem a M. Hejdukem, postupně však více a více sám, protože chlapci už nemohli. Navíc jsem kreslil každý den obrázky a lepil je po stěnách našeho pokoje, zde např. toto:

Bylo to ještě v čase našich studentských let, v roce 2000. Stipendium se vyznačovalo tím, že jsme se tam vůbec nic nenaučili. Navíc jsme museli vést velmi skromný život, protože jsme jakýmsi omylem dostali peníze pouze pro dva a nešlo s tím nic dělat. Na stipendiu jsme jedli chleba se sádlem a cibulí, pili plechovkové pivo a rum a četli si Švejka. Na seminářích jsme trpěli, nejvíce na hodině dejchání s Luftbabou a ve školním chrámovém sboru, kde nás nutili jódlovat. Nechápali jsme, co tam děláme, měli jsme opravdový kulturní šok. Bydleli jsme s mimozemskými Maďarkami, potrhlými rozhýkanými Britkami a Řekyní Máňou. Domů jsme se vrátili po jednom semestru, a to v dosti zanedbaném stavu, každý se svými démony, pohublí, prosáklí alkoholem, s pozapomenutou němčinou; Trávníček měl navíc rozbitou hlavu a šev přes celou pleš. Prostě vostuda. Deník, to je jeden z dřevních textů, dokument našich bouřlivých let. K volnému stažení  zde 

Maliny velké jako palce (2002-2004)

Též velmi kuriózní text. Nesmyslná a veskrze neliterární eskymácká vyprávěnka, kterou jsem si pohlednicově psal na pokračování s kamarádem Jeníkem. Text vždy nějak souvisel s obrázkem, podle obrázků se vinul příběh. Posílali jsme si střídavě pohlednice, fotky či různé lepenice mezi Libercem a Českou Lípou, dychtivě jsem očekával každé nové psaní. Dělali jsme si nejrůznější psací naschvály, např. usmrcení našich hrdinů, zacyklení příběhu do bezvýchodné smyčky, nečekaná teleportická přemisťování či integrace pošty případně nás jako vypravěčů do příběhu. Dělali jsme si, co nás napadlo, a napjatě očekávali, jak si s tím ten druhý poradí. Byla to rozpustilá hra, naprosto volné a bezstarostné dětinské tvoření, ve kterém jsme se oba úplně ztratili, viseli jsme na tom takřka jako dva milenci, řešili jsme to při každém setkání, někdy i po telefonu. Završili jsme to veřejným čtením s diapozitivy, publikum naslouchalo takřka všem našim nesmyslům. Text (si...) sem postupem času též vyvěsím...

Naší vyprávěnce předcházelo ještě jedno podobné tvoření: Asi rok jsme si dokolečka posílali jakousi obstarožní komickou pohlednici slovenské skupiny Elán. Vždy jsme přelepili její rub novou vrstvou papíru, napsali pokračování, vždy jakkoli se vázající k tématu Elán či elán, nalepili jsme známku a poslali to tomu druhému zpátky. Pohlednice takhle kroužila asi rok či dva, postupně se z ní stala mnohovrstevnatá cihlička, na kterou bylo třeba lepit mnoho známek. Jednoho dne jsme se s Jeníkem sešli v liberecké hospodě U Koně, objednali si kýbl s vodou a dvě piva, pili jsme piva a cihlu Elánu máčeli ve vodě, dokud jednotlivé vrstvy nepovolily. Vše jsme pak obřadně nalepili do sešitu - čímž jsme samozřejmě nabourali "koncept", ale zase jsme si početli. Nevím zrovna, kde Elán je, ale určitě ho mám někde schovanej.