Opera Tramvestie

V lednu 2017 se ozval Petr Wajsar, že by rád zpracoval Tramvestii jako operní dílo. Byl jsem z toho krajně vedle. Definitivně se mi tím potvrdilo, že cyklus onen si už skutečně žije nezávisle na mně, že se prostě řítí někam, kde už jej opravdu neuřídím. Rád jsem souhlasil, ač mi bylo jasné, že nad výsledným celkem nemohu mít z principu plnou autorskou kontrolu. Nejvíce práce zde bezpochyby odvádí skladatel, do hry dále vstupuje celý spletitý komplex divadelní mašinérie, celá vizuální podoba a dynamika scény, a text se tak stává pouze jednou ze součástí komplikovaného celku. Petr mě požádal, abych napsal libreto, resp. převedl onu tramvajovou kompozici do jevištně uchopitelné podoby. Zkraje jsme totiž narazili na elementární problém, totiž že onu fragmentárnost, těkavost a multiperspektivitu Tramvestie lze jen těžko převést do tradičního dramatického oblouku, že jakákoli tradiční dějová linie by dokonce byla zcela proti smyslu původního cyklu. Další problém tkvěl v tom, že původní textové záznamy tvoří opravdovou záplavu slov, je to příval paralelních obrazů, který by posluchač či divák, na rozdíl od čtenáře, zřejmě nebyl schopen absorbovat.

Při tvorbě libreta jsem úzce spolupracoval s Petrem, taktéž i dramaturgem Ondřejem Hučínem. Usiloval jsem o to, abych na jedné straně vytvořil něco vnitřně provázaného, přitom ale dostatečně volného a otevřeného, co by skladatele ani další tvůrčí instance nesvazovalo. Tradiční dialogický děj jsem se rozhodl nahradit procesuální linií, přesněji: relacemi, které se neodehrávají vztahově-dialogicky mezi postavami, ale uvnitř jejich zdánlivě izolovaných promluv, jako vzájemné kombinace, variace slov a replik. Počet promlouvajících postav jsme po zralé technické úvaze zredukovali z původního bezpočtu na pouhé čtyři: dvě ženy a dva muže. Jejich charaktery a slovní zásoba se dosti volně inspirovaly některými původními „zachycenými“ (viz kniha Tramvestie); v zásadě šlo o to znázornit čtyři rozdílné výchozí perspektivy, zhruba tedy: 1) ztahanost, ponořenost do sebe, neuróza, 2) bezdomovecká znalost každého zákoutí, otřískanost životem 3) životní energie, vhled do místního výrobního provozu 4) zachmuřenost až nakvašenost, stavebně technická obeznámenost s krajinou.

Zpočátku se zde odvíjejí zcela nezávislé monology (pomineme-li sborové pasáže u Textilany, Lékárny apod.), postupně však dochází ke vzájemnému jazykovému prolnutí. Tento proces je v průběhu jízdy stále výraznější a místy také koresponduje s názvy stanic: „Vratislavice“ jsou předzvěstí toho, co se zde odehraje, totiž jistého vracení či také převracení slov i životů.  Stanice „Proseč“ pak tvoří nikoli první, ale první opravdu zjevný průsečík či jasnou průseč daných mluvčích – a takové „Proseče“ jsou zde dokonce hned tři za sebou: Proseč pošta, Proseč škola a Proseč výhybna. Postavy následně projedou „Novým Světem“ a čím více se vzdalují městu a blíží se lesu, tím více se jejich původně lineární povahy, v souladu s krajinou, převracejí naruby, prozrazují na sebe věci, které na začátku zůstávaly skryté. Zjednodušeně řečeno: neurotik náhle ožívá / vyžilý opotřebovaný člověk vykazuje naprostou nezdolnost, vrací do dětství / z životní energie se vyklube lamentující zlomená existence / technokratický suchar postupně roztaje, přestane nadávat, mj. vzpomene si na mládí a zamilovanost. Celá tato proměna spočívá v tom, že ony čtyři hlasy se setkávají, aniž by to věděly, že opakují či parafrázují to, co byli předtím v jiném kontextu pronesli jejich spolucestující. Ze společné „krajiny slov“ není úniku: máme jen možnost různých, ba nekonečných kombinací; jsme však definováni krajinou, kterou kolem sebe vidíme, taktéž slovy, jimiž tuto krajinu mapujeme. Na „Měnírně“, stále ještě v hlubokém lese, všechna prolnutí a proměny gradují. Následně se vynoříme na stanici jménem „Brandl“, na okraji druhého města – a všichni čtyři cestující se postupně opět navrátí do svých původních jazykových šablon či masek, tedy: jak nastoupili, tak také vystoupí.

Text jsem Petrovi a Marku Burešovi předal jako více méně volný výchozí rámec pro hudební a vizuální kompozici. Taktéž jsem dal k dispozici jak rozhlasovou verzi Tramvestie, tak i kompletní archiv původních „surových“ nahrávek hlasů. Střežil jsem se vystupovat v roli vrtošivého problémisty, tedy ješitného (stále ještě nemrtvého) autora, jenž lpí v každém ohledu na své utkvělé představě, a nedá si pokoj. Vycházel jsem z toho, že Tramvestie je už z principu společný fenomén, že jsem v ní vlastně nikdy nejel sám, že je něčím, co každý může a také má interpretovat ze své perspektivy. A stále ještě dost udiveně přihlížím tomu, kam až se tahle původní posedlost, tohle umanuté lepení papírových proužků a to pendlování tramvají dostalo.