Ursonate

Ursonate Kurta Schwitterse patří ke stežejním dílům evropského dadaismu. Schwitters na ní pracoval v rozmezí let 1923 až 1932, poprvé ji zveřejnil ve svém časopise Merz. Název "Ursonate" odkazuje na hudební kompozici, sonátu, ale ve skutečnosti nelze přesně určit, jedná-li se skladbu hudební či jazykovou. Schwittersova kompozice balancuje na hranici mezi hudbou a jazykem, zároveň tvoří i svérázné grafické dílo. Od roku 2006 řádím v Ursonate společně s básníkem Jaromírem Typltem. Je to osudová tvůrčí spolupráce, která se pozvolna mění na naši společnou úchylku - a která nám možná zůstane doživotně.

Ursonate (foto Jaromír Čejka)

S Ursonate jsme vystupovali všude možně, od undergroudových sešlostí a klubů přes "výchovné koncerty" na středních školách až po kostel. V květnu 2013 máme údajně halekat kdesi v obřích ocelových kontejnerech, což se velmi hodí k našim náturám i pracovním úborům. V roce 2009 jsme též natočili verzi pro rozhlas - viz zde (audio bohužel z důvodu autorských práv nedostupné).

Takřka každé naše vystoupení je spojeno s nějakým neuvěřitelným zážitkem, Asi nejzáhadnější věc, která se nám s Ursonate přihodila, bylo tohle: Po cestě do karlínského studia jsme se přebíjeli v tom, kdo by nám mohl namluvit předěly na nahrávce - poté, co jsme vyloučili Somra, Bartošku a jiné, jsme se přeli, jestli by byl lepší Preiss nebo Maciuchová. Když jsme přišli do studia, zírali jsme jako opaření: Oba naši vysnění herci seděli na divanu v předsálí a studovali jakousi rozhlasovou hru - nakonec nám to namluvili oba, za což jim velmi děkujeme. Ovšem, samozřejmě jsme si vybrali Hanu Maciuchovou, protože má smyslnější hlas.

Typlt se Ursonate zevrubně věnuje na svých obsáhlých stránkách - viz zde

Drobný rozhovor s oběma montéry zde

Hugo Ball - LAUTGEDICHTE

V jisté volné návaznosti na Ursonatu jsme se jednou s Jaromírem zhostili slavných fonetických básní (Lautgedichte) Hugo Balla. Jakýsi divadelník, jehož jméno jsem radši zapomněl, nás koncem roku 2014  oslovil, zda bychom nepředvedli ballovskou performenc v pražském Technickém muzeu, a sice v rámci jakýchsi česko německých oficiálních dada-oslav. Kývli jsme na to, ale dopadlo to příšerně...onen vyčouhlý podivínský režisér nás obalil krabicemi a dalším haraburdím, připoutal nás na jednu z lokomotiv, opatřil hands-free-mikrofony, nasvítil nás ostrým světlem a nechal nás takzvaně performovat....bylo to úděsné, dělalo se mi příšerné mdlo, s Typltem jsme se později shodli, že to bylo těžké trauma a že jsme byli doslova "ukřižováni na lokomotivě malokulturního průmyslu". Bylo to těžké ponaučení.

V roce 2016 jsme se s Jaromírem k ballovským Lautgedichtům znovu vrátili, tentokrát ve spolupráci v vynikajícím slovenským skladatelem Miro Tóthem. Výsledek byl podstatně lepší, ač jsme byli opět v maskách: na jeviště nás přivezli na vozících, nalíčené jako pradávné dadaistické starce:

Já jsem během vystoupení velmi trpěl, protože jsem v té době bojoval s totálním vyčerpáním z psaní své vědecké práce, a neměl jsem naprosto žádnou náladu na vopičárny. Nebyl jsem schopen naučit se text zpaměti, měl jsem jej přilepený na šlapce vozejku a z líčidel mi bylo mdlo. Jaromír fungoval podstatně lépe, dokonce pak v onom stařeckém převleku vystupoval i samostatně, viz zde.