Anja Utler

Anja Utler (*1973, Schwandorf) studovala slavistiku, anglistiku a jazykovou výchovu, promovala v roce 2003 na univerzitě v Regensburgu. Píše poezii („aufsagen“, 1999; „münden – entzüngeln“, 2004; „brinnen“, 2006; „jana, vermacht“ 2009) i prózu („ausgeübt. Eine Kurskorrektur, 2011). Získala řadu literárních cen, v roce 2007 též prestižní cenu Karl-Szuka-Preis za rozhlasovou hru „suchrufen, taub“. Žije střídavě v Regensburgu a ve Vídni. Níže báseň Sibyla pocházející ze sbírky „vyústit – odkmitnout“ („münden – entzüngeln“), patří k autorčiným nejznámějším textům. Více v Souvislostech 3/2015

sibyla – báseň o osmi slabikách

dotkla se zrnek, pouhým okem: pouhými ústy je za-

žehnuta, sibyla, chvěje se, plane: písek opaluje bříška

prstů jazyk metá jiskry v těle: vyšlehne

potácí: se, sibyla, propadající: tekoucímu písku padne, proudí

– nespočet pórů – profukuje a proškubává slunce – stává se:

sluneční bouří – mumlá a dští, ví: už nespočine

je: rozpukaná, sibyla, je: střepinou v mase – krvácí ještě?

štěpí se – rozdvojuje, rozevírá: pahýl, jak rty – je: lamelou,

zdřevnatělá: prořízne světlo, řine se: skřípe, prýští to pryč

sibyla takhle: zívá, sténá: kmitá: hlasivkami, štěrbinou

skřípou: po vápně, drhnou, roztrhnou se: kráter od

pánve až po hrtan: prohlubeň hltanu, sibyla: klepe se, vibruje

vibruje, je: chvěním, sibyla – otřesem – škube: se v písčitých

a vzdušných vírech vrže zavrhuje: kloub se vymkne, zasténá až:

k šíji se pohltí – chvěje se: kořen se vyrve – eroduje

sibyla: tyčí se v skaliska: zasykne je pěnou v pórech

roztaví se odemží: sibilanty, pohasne –sss– přilne

zaplaví sama sebe a: zasténá

má: závrať, sibyla, láme se v krouživém horku: syčí

sviští: močál, kaluž klouzavá stehna, pás rákosí ji

lemuje v sebe klokotá – užovka – upláchne a: zavrní

a tiše. pouhé větření: spáleniště je slyšet mýcení –

dávné praskání – a rozklad: prsty nohou hmatají po pahýlu:

houbovitá prohlubeň, rýpnout si do od hozené kůže: rozpadá se

na šupinatých chodidlech a: zašelestí