Paul-Henri Campbell

Německo-americký spisovatel, narozen 1982 v Bostonu, vystudoval klasickou filologii a katolickou teologii. Píše lyriku a prózu v angličtině i němčině. Ve svých dílech vytváří mytologii současnosti, své texty označuje jako mytický realismus.  

I. Monument Valley

Tvé výrobní pásy utichly, Detroite, a ty zvětráváš

tak jako krajina, ze které se vytratilo moře,

kde poslední rzivé usazeniny umanutě vzdorují,

dokud je studené vichry (ti popravčí času) neobrousí –

náhle se změní corporate climate a všechno se převrátí.

Nejsi věčným městem: neboť co jsou fasády z pískovce,

porfyru a mramoru, na nichž se usmívají figury

rozhlodanané mechem, drolící se několik staletí,

aby pak náhle vstaly z mrtvých – co jsou proti tobě Detroite,

jenž zánikáš bez útěšného Risorgimento.

VI. Přiznání

...samozřejmě: těmito příběhy v omezeném počtu 

náhledů se nerozšíří prostor pro vzlet; a já přiznávám:

často, mé drahé město, bych radši hrál tetris

než se proplétal tvými zatáčkami│: Ale teď, ležíme tu spolu,

Detroite, se studenými motory a promáčklými dveřmi.

V reklamních spotech ještě doznívají  šovinismy ševroletů,

ale na tvých parkovištích tísní se vozy z předloňska

jak řada zažloutlých zubů, a kolem dokola

pozvolna utichají soukolí, ten neposedný duch,

jako by v tvém včelím hnízdě zemřela královna :│

IX. The Code of the Road

Jen občas se v neónovém světle zašlého motelu

zalesknou vzpomínky při cigaretě, při zběžném

lupnutí boku, jenž vklouzne zpátky do kalhotek,

v bezradném průběhu rozpačitého dialogu –

vzpomínky na tebe, Motor City: zvuk sirény,

která odkudsi zazní  – stín v ubíhajícím ústraní

světelných kuželů  – prstence, vlnění zbylého doušku

ve sklenici vína, když venku prohrčí těžkotonážní vůz

a zatroubí. Jsi domem, skořápkou, skladem, garáží,

prchavé odkud těchto okamžiků.

                                              (z cyklu Detroitské elegie)

I. Kokpit

Před odletem se tvoje špice sklonila

a turbíny jako by se náhle naplnily pokorou:

připomínalo jsi mi labuť, krásné bájné zvíře,

a zároveň pantera – ovšem z Titanu.

A veškerý let byl od té chvíle skokem,

krátkou, rychle vyslovenou větou z kontinentu

na kontinent, hodiny byly tvou kořistí

a gravitace milenkou tvé lsti.

Při clear for takeoff jako by sklapla past,

chytil jsem se rohu, ranvej se mihala za oknem

a v tobě, stroji, jsem najednou nevěděl:

jsem člověkem, který cestuje, nebo divokou bestií?

III. Hraniční vrstvy fluidní dynamiky

Na deltě tvých křídel proudí

v hustých vírech sny jako třpytivé řeky,

stoupají kolem tvého těla, bílá lanceto,

proměněná v hejno létavých ryb,

které vyskočí z temného fluida,

jako by dmoucí se moře bylo jen

rojem lukostřelců, které jakýsi monarcha,

povolal, aby šípy vyhnal draka

(požírajícího Měsíc) ze souhvězdí,

kterým se řítíš z Teheránu do Paříže.

                  (z cyklu „Panenský let Concordu, šeptem“)

I. Gagarin je mrtev

Ikare pozdního bolševismu

pomíjivé těleso

v koperníkovském plánu!

Je to už tak dávno, soudruhu,

co jsme se s horkým voskem na pažích

zřítili za všeobecného posměchu z nebeské klenby;

a všechny ty rozléhající se nářky rychle odezněly, 

i kolem tebe to utichlo, první člověče.

Primus inter pares.

Juriji Ikare Gagarine, už nepadáme

obaleni voskem a peřím.

hoříme,  hoříme v požáru vlastního zápalu,

a to je triumf pokroku,

že nikdo neochabuje, neklopýtá k úpadku,

že buď zvítězíme

anebo beze zbytku shoříme a zmizíme.

Nemusíme nikomu pohlédnout do tváře,

když se sami sobě ztrácíme. 

Říkám si, komu by se chtělo

ještě jednou tam nahoru,

když odměnu za svou vášeň

má už za sebou?

                          (z cyklu „Smrt Jurije Gagarina“)