Lžička

Radiofonická kompozice věnovaná čajové lžičce (2007). Můj první kus pro pořad PremEdice Radioateliéru. Celé to bylo nahrané na staré magnetofonové pásky pomocí starého reportážního kotoučáku UHER, následně vtaženo do počítače a sestříháno. Radostná práce s analogovou technikou, lidskými hlasy a kuchyňskou výbavou. Původně zcela bez ambicí, produkt čisté hravosti. Časem se tenhle pokus zvrhl v celoživotní plán mapovat kolem sebe věci, zachycovat je multiperspektivním způsobem, a vytvářet tak nekonečnou encyklopedii: Neboť každý předmět (i živá bytost) v sobě obsahuje nekonečno, jež je dáno nekonečnem možných náhledů, hlav, hlasů a situací. A představme si "knihovnu" složenou z nekonečna takových nekonečných portétů. Pak už by zbývalo jen sedět, vybírat předměty dle libosti - a poslouchat.  

Zde původní anotace (2007):

Na začátku téhle kompozice byl vlastně jen pokus. Chtěl jsem zjistit, jak různí lidé popisují jeden a tentýž předmět, zajímalo mě, jestli se takhle dá vytvořit cosi jako portrét. Chtěl jsem vědět, co to udělá, když se předmět popíše ze všech stran a úhlů, zdálky i zblízka, podle zvuku, čichu, hmatu atd. Objekt, který jsem pro tenhle účel vybral, považuji za neobyčejně krásný, ladný, tvarově i funkčně dokonalý, a pokud mu to umožníme, i významově mnohoznačný.

Myslím, že je škoda, že tato věc skoro nemá šanci vybřednout z koloběhu, který jsme jí určili: Když to zjednoduším, celý její život se omezuje na pendlování mezi dřezem, kuchyňským šupletem a našimi ústy. Obyčejně ji vnímáme pouze jako nástroj určený k míchání kávy či třeba pojídání dortu. A koneckonců - podobně uboze jsou na tom i ostatní věci denní potřeby: Kartáček na zuby je prostě kartáček na zuby, ponožka je ponožka, knoflík je knoflík... Je to nalajnované jednou provždy, takhle jsme si to zařídili, je to všechno promyšlený systém chapadel, nabíradel, krouhadel, řezadel a jiných pomůcek, které jsme si vyrobili a které nám slouží - uvězněny ve svých funkcích. 

Celá tato nahrávka je tedy o NÍ. Požádal jsem svoje kamarády a známé, aby se na ni pokusili podívat pokud možno nezaujatě, aby respektovali její "gastronomický úděl", ale aby ji zároveň vnímali jako věc, která existuje sama o sobě. Pro tento účel jsem vybral jeden naprosto obyčejný exemplář bez jakéhokoli ornamentu či nápisu, tedy co nejryzejší. Z mnohých úst nešlo dostat nic než "já nevim, no, jí se tim, čaj se s tim, no, co chceš slyšet, no", jiní sršeli asociacemi, další poskytli technický popis atd. Slova se setkávala, asociace se protínaly, a podle toho jsem je i prostříhal a smíchal s ruchy a rytmy kuchyně a jiných nástrojů.

Zatímco mé známé to stálo vždy jen pár minut, já sám s ní podnikl podstatně delší výlet. Prali jsme se spolu asi tak tři měsíce, dva měsíce jsem průběžně nahrával a asi měsíc trvala práce s hlasy, zvuky a ruchy, míchání a stříhání. Samotné nahrávání hlasů nebylo nic náročného, standardní postup: odchytit - zatáhnout někam do ticha - nahrát. Druhá fáze byla o poznání šílenější: během zpracovávání materiálu jsem získal naprosto nepřítomný a vytřeštěný pohled, uši se mi vsákly do sluchadel, měsíc jsem nevykládal o ničem jiném než o ní, rozhazuje přitom divoce rukama. A skoro jsem se bál projít kuchyní, bál jsem se otevřít šuple, abych ji znovu a znovu nezaslechl a nezahlédl. Když jsem míchal čaj (ano, zdánlivě jako její běžný uživatel), poznával jsem útržky zvuků ze záznamu, když šplouchal dřez a ona v něm chrastila spolu s nádobím, vidličkami a noži, znovu a znovu jsem ji poznával a hlavou mi drnčela zaznamenaná slova. Postupně - zvuk po zvuku, slovo po slově - si tato věc začala žít svým vlastním životem - tedy aspoň tak mi to připadalo. Snad se takový vjem do výsledné dvacetiminutové kompozice dostal.

K poslechu na stránkách ČRo3 Vltava, zde:

www.rozhlas.cz/radiocustica/projekt/_zprava/345329