Radiofonická kompozice věnovaná mému otci Pavlovi Novotnému (1952-1989), poprvé vysílána 31.7. 2024 v rámci Premedice Radioateliéru, dostupná v archivu ČRo. Je složena výhradně z hlasů lidí, kteří Pavla znali. Kompozice je součástí cyklu Mistr, který sestává z TEXTU, ZVUKU a OBRAZU a uzavírá mou autobiografickou pentalogii (Zápisky z garsonky, Dědek, Procedura, Babička, Mistr). Text Mistra byl publikován zatím jen v ukázkách (revue Souvislosti a Protimluv).
Pavel byl vynikající amatérský výtvarník, většina jeho obrazů ovšem zmizela. V kompozici se tedy mnohdy mluví o obrazech, které už nejsou a malují se znovu už jen ve slovech. Podobně se z úplného zapomnění vynořuje i Pavel, vše ovšem jen v zamlžených a rozmazaných konturách. Utekl od nás, když mi bylo pět měsíců, a zemřel, když mi bylo dvanáct. Pamatuji si ho jen v omezeném počtu výjevů či obrazů, právě hlasy těch ostatních mi umožnily dozvědět se trochu víc - a přitom vlastně skoro nic. Pavel se zde zpřítomňuje, zároveň ale neustále uniká, není ani jasné, jak vlastně přesně vypadá, jak chodí, jak mluví, jak se dívá. Tato kompozice funguje zásadně jinak než mé dosavadní, protože cílí primárně na představu a vše jí podřizuje; soustřeďuji se na promluvu a její obsah. Mediální reflexe, otevřená hra s materiálem (záseky do materiálu, deformace, mix apod.) zde ustupují do pozadí. Celek je také podstatně delší než předchozí kreace, má přes třicet sedm minut.
Fenomén útěku se při práci na kompozici projevoval různě, mj. tak že se mi z jakýchsi nejasných důvodů začal celek ve finální fázi zarušovat jakýmsi praskotem - nikdy předtím se mi nic podobného nestalo. Po pozorném přeposlouchání jednotlivých verzí jsem zjistil, že praskot se projevoval už počátečních fázích - musel jsem se tedy vrátit zcela na začátek, vše sestříhat znovu z původního materiálu, přitom jsem ovšem přicházel na nová řešení a celé to zas vymyslel trochu jinak. Jestliže tedy Pavla chápu jako rekonstrukci, pak se krom jiného jedná i o rekonstrukci původní struktury promluv.
To, že se Pavel rozhodl mi unikat jednou provždy, se projevilo i při práci na textové verzi Mistr (která má knižně vyjít v roce 2025): opět někdy ve finální fázi přišel zásah, a já hloupou náhodou neměl onu finální verzi zálohovanou: vše nevysvětlitelně zmizelo. V dřívějších verzích, k nimž jsem se mohl vráti, chybělo to, co jsem považoval za klíčové, musel vymýšlet znovu, vzpomínat na svoje původní slova, rytmy, verše.
Přestože je auditivní kompozice o Pavlovi vystavěna jinak než mé dřívější radiofonické věci, má přece jen dost společného s kompozicemi jako Lžička, Brambora, Tramvestie nebo Vesmír, případně třeba jako textový cyklus Mraky: mapuje jeden fenomén z mnoha perspektiv, zde se ovšem jedná o fenomén (s plným vědomím) krajně osobní, a jistě ještě nezachytitelnější než ubíhající krajina nebo procesy na obloze. Pavel: jeden z nespočtu životních běhů, procesů propojených s těmi ostatními, součást sítě příběhů, svazků a průniků, nekonečno, které prošumělo...a které jsem jen matně stačil zachytit na poslední chvíli.
